Pavel Žáček: O pozici „skokana voleb“ jsem přišel až na poslední chvíli
Pokud se v médiích vede debata o naší novodobé historii, StB a zločinech komunismu, s vysokou pravděpodobností se v ní setkáte s PAVLEM ŽÁČKEM. Jeden z předních odborníků na tuto tematiku, dnes poslanec, žije v Letňanech, a proto jsme ho v rámci představování letňanských osobností požádali o rozhovor.
S Pavlem se známe přibližně dvacet let, naši synové spolu chodili už do školky a tak k rozhovoru usedáme v neformálním prostředí jedné z letňanských hospůdek. Zapínám diktafon a během krátké chvilky začínám chápat, že rozhovor s Pavlem Žáčkem nebude vůbec procházka růžovým sadem. Je okamžitě jasné, že tematika naší novodobé historie je nejen jeho zaměstnáním, ale také velkou vášní. O každé jednotlivosti dokáže s nadšením mluvit dlouho a detailně, a vybrat tak to podstatné do rozhovoru bude asi oříšek. No ale zkusme to.
Vím, že „angažovaný“ jsi byl už jako student. Jaké byly tvoje začátky?
V roce 1989 mi bylo dvacet a studoval jsem třetí ročník fakulty žurnalistiky…
Počkej, vždycky jsi byl všude uváděn jako „historik“. Ty jsi vystudovaný novinář?
Studium novinařiny a masové komunikace jsem dokončil na transformované fakultě sociálních věd až v roce 1992. Po revoluci jsem chvíli studoval také historii a politologii na filozofické fakultě. Takže se dá říci, že vzděláním jsem „sociální vědec“.
Dobře, teď už tomu rozumím. Pojďme zpět k začátku tvého politického angažmá.
V našem ročníku, který nastoupil na fakultu v roce 1987, se sešlo velmi mnoho kvalitních a schopných osobností. Měli jsme široké zájmy od sportu po historii a všechno se postupem času hodně politizovalo. Od počátku jsme zakládali studentské časopisy, jejichž obsah nebyl vedení fakulty zrovna po chuti. Vyvrcholilo to tím, že na přelomu léta a podzimu 1989 poslali do stoupy už vytištěný fakultní časopis, jehož jsem byl šéfredaktorem. To byl velký konflikt, který radikalizoval i další studenty. V kavárně Slavia jsme tehdy sepisovali různé petice, podporované známými osobnostmi. Na naší fakultě, jež měla připravovat novináře v duchu marxismu–leninismu, se mi povedlo sehnat více než 40 podpisů na petici za propuštění vydavatelů samizdatových Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana.
To už se blížil listopad 1989.
Ano. V průběhu roku jsme vytvořili funkční Studentské informační středisko, které pospojovalo časopisy, které vycházely na pražských vysokých školách. Naše struktura se po 17. 11. 1989 stala páteří studentského hnutí. Nejradikálnější z nich byl časopis EM 89, který vydávala lékařská fakulta anebo brněnská Revue 88. My jsme na fakultě dospěli k tomu, že vydáme studentský samizdat. V jeho prvním čísle jsme měli mít mimo jiné rozhovor s Václavem Havlem, domluvený spolužačkami za jeho pobytu v nemocnici na Karlově náměstí.
V období komunismu to nebyla úplně bezpečná činnost.
Samozřejmě, že ne. Strach, že nás ze školy vyhodí, jsme měli. Třeba na demonstracích v lednu či srpnu 89 jsem měl shodou okolností batoh plný samizdatů a bylo mi naprosto jasné, že kdyby mě chytli, tak na fakultě končím. Ale když ve dvaceti vidíš blbost toho režimu, tak provokuješ, radikalizuješ se a s následky musíš počítat.
Zajímavé bylo i to, že někteří členové vedení fakulty, kteří se tvářili jako reformisté, byli, jak se později ukázalo, spolupracovníky StB a psali různá hlášení dokonce ještě nějakou dobu po listopadu 89. Na druhou stranu se stávaly i úplně absurdní situace, kdy mě například předseda fakultní organizace KSČ na toaletě požádal, zda by mohl do našeho časopisu také, samozřejmě pod pseudonymem, přispět článkem o přestavbě.
Vraťme se zpět k vaší činnosti „revolučních studentů“.
Ještě před listopadem jsme vytvořili platformu, kterou vedl Martin Mejstřík, jehož jsme vnímali jako přirozeného vůdce a která sjednocovala elity z jednotlivých vysokých škol. Z ní se rekrutovali organizátoři demonstrace 17. listopadu. A ta se pak stala hybnou silou i během „sametové revoluce“.
Jaká tedy byla tvoje role v tom revolučním dění?
Musím ještě dodat, že 17. listopad přišel v pravou chvíli, protože mě vyhodili z vojenské katedry, což byla přímá cesta k vyhození z fakulty a mimo jiné by to znamenalo dva roky vojny. 20. listopadu jsem vyhlašoval u nás na fakultě stávku, kterou jsme den před tím dohodli na schůzce na kolejích Větrník. Do stávkového výboru se ovšem najednou začali cpát lidé, kteří do té doby nic ve studentském hnutí nedělali. A tak jsem se vrhnul na přípravu Studentských listů, jejichž první číslo vyšlo v den volby Václava Havla prezidentem, tedy 29. prosince 1989.
Školu jsi dokončil v roce 1992. Kam vedly tvé další kroky?
Po dvou letech šéfredaktorování Studentských listů jsem chvilku pracoval v Reflexu. Jednou jsem šel dělat rozhovor do vznikajícího Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti státní bezpečnosti (ÚDV). Od ředitele jsem dostal nabídku zaměstnání a tak jsem tam v lednu 1993 nastoupil jako šéf odboru dokumentace.
A tím byla na dlouhou dobu určena tvoje další kariéra.
Ano. Mapování a zkoumání činnosti StB a dalších institucí komunistického režimu se stalo hlavní náplní mé práce na dlouhá léta.
Proč je podle tebe důležité dobře poznat tohle období našich dějin? Nebylo by lepší prostě „zatáhnout oponu“ a začít s čistým stolem?
Musíme poznat a pochopit, co s námi ten režim dělal, jak s námi manipuloval, jak fungovaly jeho mocenské struktury, spočítat konečně, kolik lidí zabil, kdo byli pachatelé a tak dále.
Na ÚDV byly vyvíjeny obrovské tlaky, vztahující se nejenom k vyšetřování normalizační éry, ale také zločinů 50. let. Bývalí příslušníci StB z vnitra nám vyhrožovali, že když něco zveřejníme, tak nás nechají zavřít, protože je vše tajné. Bylo to logické, tehdy stál v čele komunistické strany Miroslav Grebeníček, jehož otce jsme vyšetřovali za násilí na politických vězních v Uherském Hradišti.
Jak jsme mohli provádět demokratické změny, když kolem nás chodili pachatelé různých zvěrstev, o nichž jejich okolí nic netušilo? Že třeba bydlí vedle v domě, chodí na procházku se psem, všichni ho zdraví a nikdo neví, že má krev na rukou.
Jak se to podařilo?
Tlaky na zametání věcí pod koberec byly enormní. Od různých skupin lidí, třeba od původně stalinistů, kteří se následně stali reformisty, po roce 1968 byli ze strany vyloučeni a nechtěli připustit, aby na ně vyšlo najevo, co všechno napáchali. V devadesátých letech dělali estébáci byznys, zakládali například banky, které následně zkrachovaly.
Dvacet let se o materiály komunistické režimu v archivech vedl souboj. Proto se mnoho věcí nepovedlo dotáhnout do konce, v důsledku čehož, mimo jiné, máme třeba dnes premiéra Babiše.
Jak vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, tedy ÚSTR, jehož jsi byl zakladatelem a ředitelem?
Po čistkách na ÚDV a krachu zpřístupňování svazků StB ministerstvem vnitra se mohl prosadit senátní návrh zákona, zřizující dokonce dvě civilní instituce: ÚSTR a jím řízený Archiv bezpečnostních složek, které občanům otevřely totalitní minulost, odtajnily všechny svazky a mohly je dle zákona zveřejňovat. Stal jsem se zmocněncem vlády pro vytvoření ÚSTR a později jeho ředitelem. To byla opravdu náročná doba, musel jsem se jako akademik učit i nakládat s financemi a řádně hospodařit. Pochopit, čeho se „bát“, na co si dát pozor . Vědět, že když řeším smlouvy, výběrová řízení, že musím všechno nechat pětkrát překontrolovat, aby to bylo naprosto v pořádku a nedostal jsem svou instituci do problémů.
Co vznik ÚSTR přinesl veřejnosti?
Byla to hodně medializovaná záležitost, což bylo pozitivní. Obrovsky se zvedla návštěvnost archivů a počet lidí, kteří se o naši nedávnou minulost začali zajímat, vzrostl geometrickou řadou.
Odměnou pak pro mě byla například třígenerační návštěva rodiny politického vězně na badatelně, děkovali za naši veřejnou činnost s tím, že teď už konečně mají pocit, že mohou státu věřit. To pro mě byla největší pocta.
Znamená to tedy, že tě lze považovat za největšího experta na problematiku Státní bezpečnosti u nás?
Věnuji se tématu bezpečnostní politiky KSČ profesionálně už celkem dlouho a dovolím si tvrdit, že lidí, kteří mají do problematiky stejný vhled, je u nás opravdu málo.
Znáš do detailu všechny zločiny, které komunistický režim spáchal. Jak těžké pro tebe je udržet si vědecký odstup od tématu?
Když píšeš odbornou práci, tak ta prochází recenzním řízením a tam si nějaké emoční výkřiky opravdu nemůžeš dovolit, maximálně tak v předmluvě. Jasný občanský postoj ovšem zaujímáš již samotným výběrem tématu. Na opačné části spektra pak stojí lidé, kteří se buď absolutně nechtějí násilím totalitního režimu zabývat, anebo o povaze režimu lžou. Dělám vše pro to, abychom se zbavili některých balvanů, které si s sebou neseme z minulosti. Také kvůli naší budoucnosti.
Jak bys odpověděl lidem, kteří vzpomínají na období komunismu v dobrém, mluví o sociálních jistotách a mají pocit, že se vlastně nic tak zlého nedělo?
S těmito názory se bohužel konfrontuji poměrně často. Dokonce i mladí lidé někdy kladou naprosto iracionální otázky, jako například proč si ti souzení tenkrát nevzali dobré advokáty, aby je z toho vysekali.
Vychází to z neznalosti, ale i idealizace minulosti a zavírání očí před fakty. Komunistický režim nebyl tak dobrý, aby stál za jediného mrtvého, natož pak za ty miliony obětí, které po něm zůstaly na celém světě. Pokud na jednoho jediného mrtvého zapomeneme, tak ten režim vyhrál.
Komunistický režim nám sebral možnost kontinuálně pokračovat ve 20. století, represe a čistky, které zahájili nacisti a pokračovali v nich komunisti, úplně přetrhaly kontinuitu našeho vývoje.
Dnešní, demokratická doba, má jistě řadu různých nedostatků, ale klást rovnítko mezi ní a institucionalizované násilí komunistického režimu, to opravdu nejde.
ÚSTR jsi vedl do roku 2010, pak jsi vystřídal ještě několik pozic ve státní správě a pomalu se začínala blížit tvoje kariéra politická. Vzpomínám, jak jsem ti v roce 2014 nabídl účast v komunálních volbách v Letňanech, ty jsi ale zdvořile odmítl, protože tvoje ambice sahaly výše.
Politika byla asi logickým vyústěním mé dosavadní kariéry. Poprvé mě jako nestraníka oslovila ODS pro senátní volby v roce 2014, kde se mi podařilo z jedenácti kandidátů postoupit do druhého kola, v němž jsem ale prohrál s Václavem Láskou.
O tři roky později mě ODS, konkrétně Jana Černochová, oslovila znovu, abych kandidoval ve volbách do Sněmovny. Souhlasil jsem s tím, že mě zařadí na jakékoli místo kandidátky. Tak jsem kandidoval ze 17. místa a ke všeobecnému překvapení jsem dostal tolik preferenčních hlasů, že jsem získal poslanecký mandát.
Dokonce jsi získal více preferenčních hlasů, než takový matador, jakým je Marek Benda.
To ano a s trochou nadsázky tvrdím, že jsem byl historicky „nejlevnějším“ poslancem ODS. Podpora v kampani totiž logicky směřuje k těm, kteří jsou na kandidátce na „volitelných“ místech. Dokonce i kampaň jsem měl minimální – fotografii před americkým Kongresem na facebooku. O pozici „skokana voleb“ ve smyslu posunu na kandidátce, mě připravil až kolega Dominik Feri, který získal mandát z ještě nižší pozice na kandidátce TOP09 (směje se).
Čemu tenhle nečekaný úspěch přisuzuješ?
Myslím, že se tím sečetla moje předešlá občanská angažovanost, kdy mě lidé znali a ocenili preferenčními hlasy mojí práci.
Asi to bylo opravdu překvapení.
No, ono docela komické bylo už to, jak jsem po volbách vyrazil do štábu ODS. Nikdy předtím jsem se žádné podobné akce nezúčastnil. Byl jsem na mši v chrámu sv. Víta, šel jsem pěšky přes celé město, cestou si trochu symbolicky koupil knihu „Češi a jejich komunismus“ a dorazil na místo. Tam si mě nikdo nevšímal, až když se začaly objevovat grafy a výsledky, najednou mi gratuloval kde kdo.
Jaké to je, když s tím ani moc nepočítáš a najednou se ocitneš poprvé jako poslanec ve sněmovně?
Hned při první návštěvě jsem v té budově trochu zakufroval a skončil na klubu komunistů. To byl docela šok potkat Grebeníčka tváří v tvář. Ale pro ně to bylo možná větší překvapení, než pro mě, když jsem se tam najednou zjevil. Komunisté v těch volbách docela ztratili a tak ve sněmovně zůstalo, až na drobné výjimky, jen to neostalinistické jádro.
Kromě toho jsem najednou začal potkávat i lidi třeba z ČSSD, kteří hodně bojovali proti ÚSTR. Opravdu zvláštní setkání.
Mnoho lidí má pocit, že být poslancem je velmi snadné a jsou to zadarmo získané královské peníze.
Zvolením na sebe bereme velkou zodpovědnost. To, co vidí kamery na plénu, je jen zlomek té práce, i když mediálně atraktivní. Jinak to znamená být neustále k dispozici, studovat i problematiku, na kterou nejsi expert. Jsem z akademického prostředí a tak se snažím dávat pozor, o čem mluvím, abych nevypadal, že jsem úplný vůl. Volby v roce 2017 byly ale specifické tím, že se do sněmovny dostaly subjekty, u nichž skutečně nemáme jistotu, že jsou v nich jen lidé inteligentní a rozumní a takoví pak některými svými výroky snižují vážnost celého parlamentu. Aby bylo jasné, vůbec nezpochybňuju, že to je výsledek demokratických voleb, ale kvalita „politického materiálu“, který je na kandidátkách, je opravdu různá.
Snažím se svou prací hájit principy občanské a demokratické společnosti z toho řekněme pravicového pohledu, které jsou mi blízké a pro něž jsem získal mandát.
ODS je silná opoziční strana vymezující se zejména vůči hnutí ANO. Jak se díváš na to, že na komunální úrovni tato politická uskupení spolupracují, což je mimochodem i příběh Letňan?
Ono samozřejmě na lokální úrovni se nedá úplně kopírovat ta „velká politika“. Na místní úrovni jde spíše o hledání shody na jiných tématech, kde ta ideová vyhraněnost není tak silná.
Jak se ti žije v Letňanech?
Dobře, žijeme tu 20 let a Letňany jsou dobrá adresa. Na druhou stranu stejně jako drtivá většina obyvatel s obavami vnímám plánovanou mohutnou zástavbu, která při nedořešené dopravní infrastruktuře, ale i dalších služeb, může vést k velkým problémům.
Otázka na závěr. Kam budou směřovat tvé další kroky v politice? Napadlo mě, že za přibližně dva roky se uvolní jeden dost významný úřad se sídlem na Pražském hradě. Nepokukuješ po něm? Letňany by se staly první obcí v České republice, které by měly už druhého prezidenta? (prvním byl Antonín Novotný – pozn. autora)
Ono mnoho lidí má pocit, že vstupem do politiky zboří svět. I po třech letech ve sněmovně se pořád učím chápat ty mechanismy, pochopit způsob fungování nejen sněmovny, ale i politické strany, to, že se někdy musím podřídit většině. Tři roky je vlastně začátek.
Za rok budu v úplně nové politické roli. Budu poprvé kandidovat naplno, budu obhajovat poslanecký mandát, už nebudu na 17. místě, ale půjdu do standardního politického souboje. To bude velká zkouška, zda jsem voliče nezklamal. Pokud v téhle zkoušce uspěju, tak uvidím, jaké budou následovat další kroky.
No dobře, tak budeš kandidovat na prezidenta nebo ne?
(směje se). Nikdy neříkej nikdy, ale na tohle musí být člověk připraven a mě rozhodně jako první zkouška čekají právě volby do poslanecké sněmovny v roce 2021. Po nich se mě můžeš zeptat na další plány.
Tak jo, beru tě za slovo a po volbách v roce 2021 se potkáme na stejném místě. Děkuju za rozhovor.
Text: Tomáš Raška
Foto: Tomáš Raška a archiv Pavla Žáčka
PhDr. Pavel Žáček, Ph. D.
Věk: 51 let
Profese: historik, odborník na soudobé dějiny, autor rady odborných publikací.
Od roku 2017 poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, clen Výboru pro obranu a Výboru pro bezpečnost (místopředseda).
V Letňanech žije od roku 2001.
CITÁTY
„Největší poctou pro mě bylo, když mi bývalý politický vězeň řekl, že díky naší práci má zase pocit, že může začít státu věřit.“
„Když je ti dvacet a vidíš blbost toho režimu, tak tě to radikalizuje.“