(EuroZprávy.cz) Duše národa se po jejich násilnickém vpádu nikdy nezhojila. Slzy vlastenců, kteří od časného rána 21. srpna 1968, museli na ulicích přihlížet přítomnosti sovětských tanků a jejich vazalů z Varšavské smlouvy, neoschly ani po 53 letech. Invaze socialistických armád vrátila snílky o demokracii do tvrdé normalizační reality. Šok přišel i o rok později, kdy občané při demonstracích umírali z rukou tuzemských kremelských zrádců. Protesty ze srpnů z let 1988 a 1989 k tragickému výročí ale otevřely cestu k Listopadu 1989. Je smutné, že zmíněné tragické období a jeho důsledky je absolutně nedostatečně reflektováno při výuce dějepisu. Mnozí bohužel i v kalendáři přehlédnou, že datum 21. srpna je Dnem památky obětí invaze a následné okupace Varšavské smlouvy.

Stále jsou přesvědčeni, že šlo o bratrskou pomoc, která potlačila kontrarevoluci na československé straně. Ruská dezinformační propaganda ohledně okupace z let 1968 až 1991 jede na plné obrátky i v současné době. Realita je ale neúprosně mrazivá, stejně jako skutečnost, že se nástupce Sovětského svazu vůbec nepodílel na nápravě obrovských ekologických škod, který takzvaný dočasný pobyt v zemi trvající 23 let způsobil.

Projevem nadřazenosti Sovětů jsou stovky mrtvých

Nedávno jsme si připomněli třicet let od odchodu posledního okupačního vojáka Střední skupiny sovětských vojsk v červnu 1991. Události, která rok a půl po pádu komunistického totalitního režimu konečně obnovila plnou svobodu a svrchovanost Československa. Když dnes vidíme filmové záběry odrbaných sovětských vojáků, jak nastupují do nákladních vlaků a vracejí do vlastní nestabilní země, která jim byla stěží schopna zajistit vhodné ubytování, máme tendenci celou okupaci zpětně podceňovat.

Srpnová okupace 1968, naplnění sovětské agresivní doktríny uplatňované i na vlastní spojence z Varšavské smlouvy, bez ohledu na jakékoliv mezinárodněprávní či jiné konsekvence, ovšem přinesla také zásadní zpochybnění vzájemných vztahů i legitimity československého režimu. Nebyla náhoda, že každý člen normalizované Komunistické strany Československa a tím spíše stranické nomenklatury musel vyjadřovat souhlas se „vstupem vojsk“.

Viditelným projevem nadřazeného vztahu sovětské nomenklatury se pochopitelně staly stovky mrtvých, tisíce zraněných a ohromné materiální škody, které se ani po Listopadu 1989 nepodařilo do důsledku spočítat. Také z důvodu, že zde chyběla potřebná politická vůle.

Nějakou dobu na československé straně probíhaly kádrové změny, ještě déle trvalo obnovení sovětské důvěry, než se podařilo opětně využít plnou kapacitu normalizační podoby totalitního režimu proti vlastním občanům i cizím státním příslušníkům.

Úzká spolupráce v politické, vojenské a bezpečnostní oblasti mezi politickými institucemi i represivními orgány obou států trvala v podstatě až do pádu komunismu v Československu, respektive do určitého rozkolu během Gorbačovovy perestrojky. Sovětští styční důstojníci, tak zvaní poradci Výboru státní bezpečnosti (KGB) či vojenské rozvědky (GRU), opustili své úřadovny až po 17. listopadu 1989.

Jednotlivé útvary Střední skupiny sovětských vojsk, pozemní síly i letectvo, v místech svých posádek zdevastovaly během své okupační činnosti rozsáhlé území, na jehož ekologické obnově se nástupce Sovětského svazu finančně či jinak vůbec nepodílel.

Teprve v posledním období se česká historiografie snaží podrobněji zmapovat klíčové okolnosti okupace, činnost sovětských útvarů a jednotek, bezpečnostních složek včetně československých zrádců, či trestnou činnost okupačních vojáků. Absolutně nedostatečně je toto období a jeho důsledky reflektováno při výuce dějepisu. Mnozí bohužel i v kalendáři přehlédnou, že datum 21.srpna je Dnem památky obětí invaze a následné okupace Varšavské smlouvy.

Po srpnu 1969 se morálně propadla tehdejší společnost

Oproti tomu ruská propaganda, v intencích kremelské politiky, v rámci současného hybridního působení, zpochybňuje samotný fakt okupace z let 1968 až 1991, dokonce opětně hovoří o „bratrské“ pomoci, kontrarevoluci na československé straně a podobně. Změna vládní ruské minulostní politiky nepřináší ani náznak otevření archivů a zpřístupnění veškerých dokumentů o sovětské přípravě okupace, jejím průběhu či zpravodajském působení KGB a GRU.

Nebylo divu, že se jednání o odchodu sovětských vojáků a ukončení okupace stalo jedním z důležitých aspektů polistopadového vnitropolitického a zahraničněpolitického československého vývoje a snahy o narovnání vzájemných vztahů.

Svou roli sehrál i poměrně pozdní termín odchodu posledního vojáka, poslední jednotky. Není příliš zdůrazňováno, že jejich pobyt měl také negativní politický a bezpečnostní aspekt, a byly specifickým faktorem v našem transformačním polistopadovém procesu. Nemluvě o zakonzervování sovětských agenturních sítí.

Jsem přesvědčen, že pomalé odcházení sovětské armády výrazně ovlivnilo i samotnou další existenci komunistické strany, proces vyrovnávání se s minulostí, otevírání stranických, bezpečnostních i vojenských archivů, i ochranu státu; nebyla náhoda, že tzv. lustrační zákon byl přijat až čtvrt roku po jejich odsunu.

Odchod sovětských vojsk z Československa byl i tak završen v pravý čas, a to krátce poté co v srpnu před třiceti lety vypukl v Moskvě puč, který ve svém důsledku odstartoval rozpad Sovětského svazu, formálně právně zakončený koncem roku 1991.

Srpen 1968 je bezprostředně spojen i se srpnem 1969, který již probíhal – pod sovětskou bedlivou kontrolou – v režii československých úřadů. Místní nomenklatura nesla plnou zodpovědnost nejenom za napomáhání cizí moci, opětovnou ztrátu suverenity, ale hlavně za mrtvé československé občany, za represi vůči zatčeným, ale také za morální propad československé společnosti.

Se srpny v letech 1988 či 1989 je ovšem také spojena snaha o vnitřní obrodu společnosti, aktivní odpor proti normalizační realitě a de facto příprava na revoluční změny, které byly shodou historických okolností završeny v listopadu 1989, kdy se do země vrátila svoboda a demokracie. A právě proto bychom nikdy neměli zapomenout na onu temnou noc, která je mementem československých dějin, včetně krvavé kapitoly, v níž v letech 1968 i o rok později umírali nevinní lidé.

 

Komentář vyšel na serveru EuroZprávy.cz